Proč zrovna Tibeťáček?

Psa s průkazem původu jsem chtěl mít od dětství,ale nikdy jsem neměl odvahu se o tom zmínit. Jako dítě jsem choval postupně dva psy, které byly směsí všeho, co dědina dala. Když toho prvního srazil autobus a jeho následovníka sklátila zřejmě psinka a pokaždé to bylo v zimě, kdy zem bylá promrzlá do hloubky minimálně půl metru a hroby musel kopat otec, byl další objekt mé tužby striktně zamítnut.

Další pokus se uskutečnil až po dvaceti letech, byla to nádherná bílá fenka podobná špicům, kterou jsme dostali jako štěně od vděčného stopaře. Bobina byla chytrá, ale divoká za kočkami, a to se ji jednou vymstilo, protože přehlídla nějakého piráta silnic, který ji srazil a ani nezastavil, i když je možné, že to v té rychlosti ani nezaregistroval. Po kraťoučkém smutečním období následoval v zápětí jezevčík ( stále ještě bez papíru ), který s námi žije ve společné domácností už deset let v dokonalé symbióze.
Faktem je, že na kočky a pernatou zvěř má rovněž alergii, ale zatím ho psí bůh ochraňuje! Párkrát už sice zastavil auta, dokonce i autobus, jednou jsem ho tahal z rozvodněné řeky, kde skočil za kačenou, párkrát už na pár hodin zmizel, ale každé dobrodružství zatím dopadlo dobře. Naše spolužití by pokračovalo v poklidu do dnešního dne, ale moje touha mít psa "s papíry" opět ožila, tak jsem začal pomalu pátrat po nějaké menší rase, která by se do bytu hodila.

První, co mne zaujalo byl populární "westík" - West higland white terier, který se mi na pohled zalíbil tím, že na rozdíl od mnohem populárnějšího yorkshira, byl statnější a hlavně vzácnější. Nakoupil jsem veškerou dostupnou četbu a začal shánět vhodné štěně. V tomto tažení mně zarazil můj spolužák, veterinář, o kterém bude zmínka později. Poradil mi ať se vykašlu na teriéry, kteří jsou proslavení svou divokostí a nezkrotností (viz Robin od paní Frýbové) a zasvětil mně do tajů rasy téměř u nás neznámé, rasy původem z dalekého Tibetu - tzv. tibetský španěl. Slíbil mi že mne zaveze do Jeseníků, kde jeho známí mají chovnou stanici s touto rasou a že určitě budu nadšen. Zanedlouho slib splnil a vyrazili jsme "služebně" do Jeseníků na námluvy.

První setkání předčilo mé očekávání - obklopila mne smečka čtyř nebo pěti pejsků pro mně zatím neznámých, kteří se ze všech sil snažili mně přesvědčit, ať si je vemu všechny. Pak chovatelka paní Pavlína Chlupová přinesla ukázat nový přírůstek své stanice - čtyři týdenní fenečky, které byly identicky zbarvené a samozřejmě slepé a moc toho nenaběhaly. Předvedení splnilo svůj účel, ruka byla v rukávě a domů jsem odjížděl s předplaceným právem první volby z vrhu, s tím že odběr štěněte je možný až po dosažení osmi týdnů a po splnění povinných procedur, které na mladé pejsky teprve čekají. O těchto procedurách se laicky dovíte ode mně (nebo od mé polovičky?) později a odbornější poznatky můžete pozjištovat na internetových stánkách mého kamaráda veterináře - MVDr. Leška Krola (viz www.bohemiamaestro.com).

První krok ke splnění mých tužeb byl učiněn, teď zbývalo ještě přesvědčit paní domu aby se smířila s tím, že po bytě nebude lítat pes jeden, ale dva. Příležitost jak tento problém obejít přineslo samo nebe: maminka odcestovala na dovolenou a mně ponechala pro velké pracovní vytížení vládnout domácnosti. Na dovolenou odjela v pátek a v sobotu jsem synovi oznámil, že jako nikým neomezovaný vládce domu jedu pro štěňátko. Syn tiše polkl, protože si okamžitě vybavil dvojnásobné psí povinnosti, ale jako mladistvý neměl šanci ani protestovat.

A tak jsme bojovali se dvěma psy a s domácností až do příjezdu maminky. Její první reakce byla: "Okamžitě to zvíře odvez pryč, já se o to nebudu starat! Vy jste se zbláznili oba dva!" Od toho dne neměla na starosti pouze jezevčíka, ale i malé štěňátko Fat-ma z Janovického zámku, které mělo vybráno jméno dlouho před narozením "DAISY".
A život plynul dál - nastalo první koupání naší holčičky, protože se vyválela venku v tom, co ji nejvíce vonělo a nám samozřejmě hrozně páchlo, první návštěva u veterináře, očkování, učení chodit na vodítku...
Více práce než z miminem.

Po roce měla moje manželka služební cestu do okolí, kde se nám narodila Daisy. Měla dost času tak se telefonicky ohlásila paní chovatelce, jestli se může podívat na její další vrh. Jedna fenečka se ji zalíbíla na tolik, že si ji rovnou dovezla. Štěňátko se od samého začátku chovalo velmi vybraně a slušně, na fotoaparát se těšila a při focení se chová jako fotomodelka.
Nového vetřelce - Haničku z Janovického zámku čili Dixi - si naši pejsci časem oblíbili a začali jsme jí říkat "Dixi". Tentokrát si štěňátko dovezla bez vědomí rodiny ona.

A tak vznikla z jednoho dětského snu chovatelská stanice Queen Daisy...