Proč zrovna Tibeťáček?

Mít psa s průkazem původu bylo mým snem už od dětství, ale nikdy jsem neměl odvahu se o tom někomu svěřit. Jako dítě jsem choval postupně dva pejsky, které byly směsí všeho, co dědina dala. Když toho prvního srazil autobus a jeho následovníka sklátila zřejmě psinka, stalo se to vždy v zimě, kdy zem byla promrzlá a otec musel kopat hroby minimálně půl metru do hloubky, byl další objekt mé tužby striktně zamítnut. Další pokus se uskutečnění mého dětského přání nastal až po dvaceti letech, byla to nádherná bílá fenka podobná špicům, kterou jsme dostali jako štěně od vděčného stopaře. Bobina, tak se fenka jmenovala, byla chytrá, ale divočila za kočkami. To se ji bohužel jednou vymstilo, když přehlédla piráta silnic, který ji srazil a ani nezastavil. Je možné, že ji v té rychlosti ani nezaregistroval. Po kraťoučkém smutečním období jsme si obstarali jezevčíka (stále ještě bez papírů), který s námi žije ve společné domácnosti už deset let v dokonalé souhře. Faktem je, že na kočky a pernatou zvěř má rovněž "psí alergií", několikrát už zastavil auta a jednou dokonce i autobus, také jsem ho už tahal z rozvodněné řeky, kam skočil za kačenou a už se nám na pár hodin někam zatoulal, ale zatím každé jeho dobrodružství dobře dopadlo. Zatím ho psí bůh ochraňuje!

Naše spolužití by pokračovalo v poklidu do dnešního dne, ale moje touha mít psa s rodokmenem opět ožila. Začal jsem pomalu pátrat po nějaké menší rase, která by se nám hodila do bytu. Jako první mě zaujal populární "Westík" - West higland white terier, který se mi na první pohled zalíbil tím, že na rozdíl od jemu podobnému a mnohem populárnějšímu Yorkshiru, byl statnější a hlavně vzácnější. Nakoupil jsem veškerou dostupnou četbu a začal shánět vhodné štěně. V tomto tažení mně zarazil můj spolužák, veterinář, o kterém bude zmínka později. Poradil mi ať se vykašlu na všechny teriéry, kteří jsou proslavené svou divokostí a nezkrotností (viz. kniha "Robin od paní Frýbové") a zasvětil mně do tajů rasy téměř u nás neznámé, rasy původem z dalekého Tibetu - tzv. Tibetský španěl. Slíbil mi, že mne zaveze do Jeseníků, kde jeho známí mají chovnou stanici s touto rasou a že jimi budu určitě nadšen. Zanedlouho svůj slib splnil a vyrazili jsme "služebně" do Jeseníků na námluvy. První setkání předčilo mé očekávání. Obklopila mně smečka čtyř nebo pěti pejsku, pro mně zatím neznámých, kteří se mně ze všech sil snažili přesvědčit, ať si je vezmu všechny.
pes
.
Pak chovatelka, paní Pavlína Chlupová, přinesla ukázat nový přírůstek své stanice - čtyři týdenní fenečky. Fenečky byly identicky zbarvené a samozřejmě slepé a moc toho nenaběhaly. Předvedení feneček splnilo svůj účel a ruka byla v rukávě. Domů jsem odjížděl s předplaceným právem první volby z vrhu, s tím že odběr štěněte je možný až po dosažení osmi týdnů a po splnění povinných procedur, které na mladé pejsky teprve čekají. O těchto procedurách se laicky dozvíte ode mně nebo od moji polovičky později, další odbornější poznatky můžete zjišťovat na internetových stánkách mého kamaráda veterináře - MVDr. Leška Króla (viz /www.bohemiamaestro.com).

První krok ke splnění mých tužeb byl tedy učiněn, teď už jenom zbývalo přesvědčit paní domu, aby se smířila s tím, že po bytě nebude běhat jeden pes, ale hned dva. Příležitost jak tento problém vyřešit přineslo samo nebe. Maminka odcestovala na dovolenou a mně ponechala pro mé velké pracovní vytížení vládnout v naší domácnosti. Na dovolenou odjela v pátek a v sobotu jsem oznámil synovi, že jako nikým neomezovaný vládce domu jedu pro štěňátko. Syn tiše polkl, protože si okamžitě vybavil dvojnásobné psí povinnosti, ale jako mladistvý neměl šanci vůbec protestovat.

pes

A tak jsme bojovali se dvěma psy a s domácnosti až do příjezdu maminky. Její první reakce byla: "Okamžitě to zvíře odvez pryč, já se o něj starat nebudu. Vy jste se zbláznili oba dva"! Od tohoto dne neměla na starosti pouze jezevčíka, ale i malé štěňátko, Fat-mu z Janovického zámku, které mělo vybráno jméno dlouho před narozením "DAISY". A život plynul dál. Nastalo první koupání naši "holčičky", protože se vyválela venku v tom, co ji nejvíce vonělo a nám samozřejmě hrozně páchlo, první návštěva u veterináře, očkování, učení chodit na vodítku, … no prostě více práce než z miminkem.

Po roce měla moje manželka služební cestu do okolí, kde se nám narodila Deisy. Měla dost času tak se telefonicky ohlásila paní chovatelce, jestli se může podívat na její další vrh. Jedna fenečka se ji zalíbila natolik, že si ji rovnou odvezla domů. Štěňátko se od samého začátku chovalo velmi vybraně a slušně, na aparát se těšila a při focení se chová jako pravá fotomodelka.
Nového vetřelce - Haničku z Janovického zámku - si ji naši ostatní pejsci s časem oblíbili a my jsme jí začali říkat DIXI. Tentokrát si však dovezla štěňátko bez vědomí rodiny ona.

pes

A tak vznikla z jednoho dětského snu chovatelská stanice